Nejdřív jsem chtěl tento příspěvek nechat beze slov, ale ne každému by muselo dojít, že logo vlevo je SKUTEČNĚ nové logo CIA pro protiteroristické operace nazvané Terrorist buster. Člověk se zprvu zasměje, ale vzápětí projde Kübler-Rossovými pěti stupni truchlení. Popření, zlost, smlouvání, deprese a akceptování.
Zdroj: Design Observer
Žijeme ve světě 2.0. Kolikrát jsme tohle klišé již slyšeli. Tady ale nejde o slovíčkaření. Internet se za posledních deset let změnil k nepoznání. Prošel jakýmsi mcluhanovským ohřátím až přešel bodem varu a změnil podobu docela. Wiki, blogy, online komunity lidí, kteří se aktivně podílejí na proměně webu. Jak psal Jarda psal ve svém článku o výzkumných panelech a sociálních sítích na Perfect Crowd, tyto nové komunity nabízí marketérům dříve netušené možnosti. Tady jsem si poprvé uvědomil rozdíl mezi stupněm vývoje internetu a smutnou jednotvárností a nudou designu vůdčích stránek tohoto trendu. Zde ale nemá neexistence zajímavého designu stejnou funkci, jakou mají školní uniformy smývající rozdíly ve společenských vrstvách. Zde se z komunity stává opět masa, kde jsou profily většiny zůčastněných od sebe navzájem těžko rozeznatelné. Nejde to proti tomu, o co se dnes marketéři snaží? Tedy vidět místo amorfních, ale tvarovatelných focus groups, spotřebitele jako lidi?
Podobným utlumujícím vývojem prošla i tvorba logotypů pro web 2.0. O jejich stylové podobnosti a toho bylo napsáno již hodně. Jeden z nejlépších článků je tento od Stephena Colese. Proč se chceme navzájem stále více podobat?
Někde jsem někoho slyšel řici, že čas klasických vizitek, právě díky těmto novým internetovým vazbám, končí. Já si to nemyslím, ale i kdyby to pravda byla, je podle mě jen otázkou času, kdy se někdo odliší od té beztvaré masy, zaujme více lidí a ostatní jej budou následovat. Proč jsou si podle Vás online komunity tak podobné. Dosadili jste si všichni do vašich profilů skutečnou fotografii nebo tam, jako já, máte generický obrázek. Nahradili vám tyto nové vazby ty tradiční nebo je jen doplňují? Budeme mít za pár let u svých jmen počet hvězdiček? Ladybug 123 říká Two thumbs up? A kdo nás bude soudit, někdo jehož profil bude vypadat úplně stejně jako naš? Kde je ta slečna s kladivem...
Konference Londýn v Praze pro mě byla v mnohém inspirující, ale i na konferenci takové úrovně se dájí najít mouchy. Já jsem byl překvapen standartně nezajímavou grafickou úrovní prezentací samotných. Z pohledu grafika byla vizuálně poutavá pouze přednáška Richarda Seymoura, designéra výrobků, původně ale vystudovaného grafika. Ostatní mě zaujaly svým obsahem, ale vizuálně šlo o obyčejné powerpointové prezentace (i když přeci jen o něco lepší, než na co jsme zvyklí). Ale mluvíme-li o „cutting edge“ inovaci a kreativitě, nelze tak dělat na principu diaprojektoru za pomoci grafických polotovarů. Paradoxně to byla nekreativní a neinvenční forma, která šla proti duchu jednotlivých přednášek.
Jednen z nejdůležitějšách informačních architektů, grafických designérů a zároveň kritiků PowerPointu, Edward Tufte v jeho skvělé eseji „The Cognitive Style of PowePoint“ říká, že PowerPoint kromě jiného „oslabuje verbální a prostorové odůvodňování“ a nížká úroveň jeho předem navržených stránek není vhodná pro prezentaci statistické analýzy. Člověk přestane myslet a zkončí u automatického čtení prezentovaných bullet points (část článku). To se samozřejmě zkušeným řečníkům na naší konferenci nestalo. Ti, i když často četli z obrazovky doslovně, neztratili schopnost myslet a udržovali publikum čilé. Zjistíme-li, že člověk před obrazovkou jen opakuje to co je za ním napsané, přestaneme jeden z těchto kanálů vnímat, bohužel většinou ten důležitější, živý. Když se koukám na anglické filmy s českýma titulkama, nedá mi to abych tiltulky, přestože je nepotřebuji, nečetl a nepřestal tak vnímat, co se říká. Na obojí zároveň se dokážu soustředit za značného úsilí jen dočasně. Takže jestli nejste vymluvení řečníci, je tu dobrá šance, že si vás během přednášky vypnu, a budu se jen dívat na hroznou úroveň informační hierarchie.
Jsou podle vás powepointové prezentace vhodným prostředkem pro sdílení a předávání informací? Čím byste je oživili, ozvláštnili. Nebo vám vyhovují takové jaké jsou dnes? Je pro vás grafická úprava těchto prezentací důležitá nebo je to jedno, protože jde především o obsah?
Jeden z prvních příspěvků na tomto blogu byl o knize "Bod zlomu" od Malcolma Gladwella. Psal jsem, že "...základním konceptem [Gladwellovy teorie] je "pravidlo několika z mála" (The Law of the Few). Těmi několika jsou "Spojovatelé" (Connectors), "Znalci" (Mavens) a "Prodejci" (Salesmen). Spojovatel zná spoustu lidí a díky Spojovatelům "je svět malý". Spojovatelů není zapotřebí mnoho; pavučiny lidských známostí jsou hustě propletené, ale jejich vlákna se spojují v omezeném počtu bodů..."
Agentura Outbreak (Ivo Laurin a Dan Farkaš) přišla s nápadem, jak využít tuhle teorii v praxi a vytvořit tak povědomí a zájem o konferenci "Londýn v Praze". Zatímco já jsem zpočátku přemýšlel o tom, do jakých časopisů a na jaké stránky dáme reklamu na konferenci, vycházeli Ivo a Dan ze znalosti trhu, tj. z toho, že cílová skupina (reklamní agentury, lidi z marketingu), kterou jsme chtěli oslovit je (zatraceně) malá a že se každý zná s každým. Druhým předpokladem bylo, že v téhle malé a specifické komunitě existují "Znalci" kalibru Josefa Havelky, na které ostatní dají. K tomu ještě připočtěte fakt, že v téhle malé komunitě není nouze o ješitnost a velká ega. Proč potom místo toho, aby člověk rval reklamu do Týdne a komunikoval se zbytečně širokou cílovou skupinou, nevybrat deset "znalců-poradců" a nevytvořit z konfrence uzavřený klub, do kterého můžete - na základě toho, jestli jste toho po odborné stránce hoden/hodna - být jedním z poradců pozván? Je to jednoduché, elegantní a hlavně to fungovalo!
Komunita marketérů a lidí z reklamy je malá, ale mnoho dalších komunit a skupin se díky internetu smršťuje a jsou pak snadněji dosažitelné. Občas v Česku pláčeme, že nemáme rozpočty na reklamu a tou reklamou myslíme hlavně tu televizní. Zapomínáme na to, že komunikace (tj. skutečná komunikace dvojím směrem) se dá přizpůsobit specifickému chování dané cílové skupiny. Naštěstí už v Česku existují - vedle velkých agentur, které jsou velké díky televizní reklamě - i malé agentury jako Outbreak, které se na kampaně "word of mouth" specializují a dotahují je k hmatatelným výsledkům:
Už jsme tady mnohokráte psali o obrovské síle služeb jako např. Facebook, LinkedIn, Flickr, del.icio.us apod. Představte si to, že několik miliónů lidí udělá v jeden okamžik stejnou nebo podobnou věc. Jak hodně to ovlivní kolektivní nevědomí? Neuvěřitelně! Něco podobného iniciovali zhruba před rokem Donna Sheehan a Paul Reffell se svým projektem Globální orgasmus. Na první pohled to může vypadat jako legrace, ale tento "happening", jestli to tak můžu nazvat, byl součástí vědeckého programu The Global Consciousness Project Princetonské univerzity. Projekt se snaží mapovat změny v náhodnosti ve vazbě na globální události (teroristické útoky, globální orgasmy apod.) a následně své poznatky přivést k možnosti predikovat takové události.
Tady je linke na demo jak to funguje ..
http://www.globalorgasm.org/demo.html
Tohle jsou skutečné výzkumy, něco, co má smysl. Toto je způsob jak dnes můžeme měnit svět k lepšímu. A navíc je to strašně vzrušující :).
Proč to ale vlastně píšu? Na konferenci Londýn v Praze Richard Seymour říkal, uvědomte si, co je TO a co je JAK. Např. Internet, a o ten zde jde, není TO, je pouze JAK. Je technologií, která může být dopravním prostředkem velkým věcem, TĚM.
A ještě něco více, proč to píšu. Nemám zrovna nic, co bych rád řekl o ekologii, i když dnes je den, kde by měl každý říci něco o ekologii.
"15. října se všichni blogeři spojí, aby rozeslali do světa jednu důležitou zprávu. V roce 2007 je hlavním tématem životní prostředí. Proto každý bloger publikuje příspěvek o životním prostředí podle svého gusta a podle zaměření svého blogu. Naším cílem je přimět všechny, aby přemýšleli nad lepší budoucností."
Stačí jen chtít a přemýšlet, ono se to projeví ..
Díky patří Blog Action Day.
Vzpomínáte si, jak se před pár lety někteří z nás obávali, že sjednocená Evropa, zničí náš národní ráz, naší jedinečnost, originalitu, lokální kulturu. Nadnárodní korporace se přez nás přeženou a za jejich kopyty zbyde přestavění krajina, nové, umělé sociokulturní systémy, globální podobnost a uniformita. Kdo by čekal, že úder přijde také ze vnitř, od nás.
Restauraci U pošty v Dejvicích by málokdo označil přívlastkem „malebná“, a tak když jsem uviděl její nový exteriér, mylel jsem, že se jedná o pokus majitelů posunout zařízení na škále cennových skupin o stupínek vzhůru. Nový jednotný vizuální styl Staropramenu se mi líbí, líbí se mi sklenice, netradičně umístěné písmo, osvěžující orosená zelená barva. Optimistické, pivo, které i po vizuální stránce snese srovnání se světovými značkami. U pošty to možná trochu přehnali, říkám si, celou přední část olemovali prvky nového vizuálního stylu, zamžené zelenobéžové pruhy, logo, název sázený z kapitálek nějakého grotesku v pravém dolním rohu. Ale co, na této hospodě toho jde zkazit jen málo. Monstrozita celého nápadu s novými uniformami pro hospody čepující Staropramen, mi došla až když jsem došel k dalšímu úplně stejnému vchodu.
Konsistence a kvantita jsou základním předpokladem k prohloubení rozpoznatelnosti značky v očích veřejnosti. Existuje ale hranice, kdy začne člověku vrtat v hlavě úsloví „méně je někdy více?“ Já jsem k té hranici došel, když jsem uviděl druhou, stejně vyzdobenou, hospodu. Sebelepší jednotný vizuální systém, musí vědět, kdy přestat, kdy jde umístění dalšího (většího, zářivějšího) prvku vizuálního stylu proti duchu značky. Je rozdíl mezi tím, mít trh efektivně pokryt a mezi vlezlostí. Rozsvícený čtverec nad hospodou se značkou piva, jež čepují mi přijde naprosto dostačující, to na celkovém dojmu hospody moc nezmění. Staropramen ale přichází z řetězováním českých hospod a stává se nechtěným letákem v mé schránce, kerý už z principu nečtu. A i když nejsou naše hospody tak pitoreskní jako třeba ty anglické, většina z nich má alespoň nějakou náladu, tradici, osobitost. Jsou v budovách nejrůznějších architektonických stylů. Hospoda není benzínová pumpa, nebo McDonald’s, které z podobnosti těží. Hospody jsou místem přirozeného setkávání, se sítí více či méně komplikovaných sociálních vazeb. V tomhle mi ale přístup Staropramene přijde o stupeň horší než ten McDonaldův. My máme dál možnost do McDonald’s nejít a najíst se zdravěji a s čistším svědomím někde jinde, hospody, které se Staropramen rozhodl opatřit uniformním kabátem, tu ale již byly, mnohé déle nez samotný pivovar. Hospoda a pivo, které se v ní točí, jsou dvě rozdílné věci, někam chodím kvůli atmosféře, někam kvůli pivu, a Staropramen mi teď tu atmosféru kazí.
| Sun | Mon | Tue | Wed | Thu | Fri | Sat |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | ||||||
| 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 |
| 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 |
| 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 |
| 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 |
| 30 |
Recent Comments