“Kamakura?,“ ptal jsem se ukazoval tázavě na vlak, který přijížděl k nástupišti ve stanici uprostřed Tokya. Ptal jsem se jako idiot, ale člověk v cizí zemi má licenci k tomu, aby se choval jako idiot (V Japonsku to platí víc, na Slovensku míň).
Japonec, kterého jsem se ptal na cestu do města Kamakura (slavného díky budhistickým klášterům a veliké soše Buddhy ze 13. století), kýval hlavou, říkal také „Kamakura“ a ukazoval na vlak, do kterého jsme potom oba nastoupili. Japonec se pak ztratil někde ve vagoně, ale za deset minut se vynořil znovu a podával mi lístek papíru. Na papíru bylo napsáno, kde a kdy přesně mám přesednout na cestě do Kamakury. Japonec strávil 10 minut tím, že pro mě na mobilu hledal spoje.
Do Kamakury jsem jel v sobotu a v pátek a ve čtvrtek jsme v Tokyu pracovali na nové komunikační platformě pro Rexonu. Ve čtvrtek jsme revidovali syrový materiál a v pátek jsme se ten materiál snažili překládat do insightů a z těch jsme pak vybírali jeden pro reklamní brief.
Ve čtvrtek jsme mluvili s odborníky na japonskou společnost, kulturu, módu atd. Mluvili jsme taky s „obyčejnými lidmi“ a jednou z nich byla letuška japonských aerolinek. Letuška vypadala jako dokonalá porcelánová figurka. Vyprávěla nám o tom, jak náročnými zkouškami musela projít, než se mohla stát letuškou. Byl jsem tam s kolegyní, Američankou, jejíž postoje a názory jsou liberální, feministické a levicové. Kolegyně naslouchala japonské letušce - se zájmem, jen kapánek nedůvěřivě. „Ano, ano, chápeme to, letuška je náročné povolání,“ povídala moje americká kolegyně, „ale co z toho máte vy sama? Je to cestování?... To, že poznáváte nové země?“ Letuška zase mluví (a zní to spíš, jako když zpívá: stoupá hlasem do výšek a pak zase padá dolů) a potom překladatelka povídá: „Já se starám o pasažéry, jsou v mé péči a mám je na starosti.“ Americká kolegyně se trochu mračí. Opravdu jen těžko, z americké a české perspektivy, pochopit někoho, kdo je motivován povinností a službou ostatním. V Česku je to zvlášť hanba, sloužit ostatním; kdo už v Česku sloužit musí, tak prská a doufá, že se stoly zase otočí, že se služka navleče do večerních šatů své paní a na plese sluhů bude tančít s lokajem převlečeným za tajemníka strany, která to s lidmi myslí dobře. Letušky jsou údajně v Japonsku „role models“ a do určité míry i celebrity. Objevují se v tiskových reklamách v časopise, kde doporučují například kosmetické výrobky. Idolem není zaneprázdněná žena, která dokáže zvítězit nad muži v krysích závodech. Idolem je letuška nebo sekretářka Keiko, která pracuje v japonském Unileveru a kterou všíchni obdivují. Keiko všechny úkoly zvládá s přirozenou lehkostí; všechno, co dělá, včetně objednávání taxíků a přípravy schůzí, je tancem. Keiko ví, jak se klanět. Má na to školení a manuály, které se používají v Sony i v Suzuki...
Příkladem značky, která dokázala využít tradiční kódy spojené s povinností a službou, je Santori. Tahle značka zamávala trhem studeného čaje tím, že představila prémiový výrobek (čaj) zabalený v následujícím příběhu: žena čeká na manžela, který je výrobcem čaje a který se zdržel v práci. Žena už je trochu netrpělivá, dokonce tak, že když se manžel z práce vrátí, nechá svou podrážděnost lehce znát. Ovšem jen do té doby, než se napije čaje, na kterém manžel ten den pracoval. Tenhle čaj je prostě dokonalý! Manžel dostál své povinnosti, podrážděnost manželky je pryč, oba jsou naplněni vyšším citem a zároveň mají právo oddat se sami sobě. (tahle verze reklamy je 15 vteřinová, stejně jako většina televizních reklam v Japonsku; existuje ale i 30 vteřinová verze, kde je ten příběh více rozehraný). O Japoncích, povinnosti a plnění závazků je i kniha Ruth Benedictové Chryzantéma a meč: vzorce japonské kultury z roku 1946. "Práce [Benedictové] vznikla do značné míry na objednávku americké vlády, která v době válečného konfliktu s Japonskem potřebovala informace, které by ji umožnily pochopit a předvídat chování Japonců v průběhu vojenských operací a po kapitulaci," píše o knize Benedictové Václav Soukup v Dějinách antropologie
"Podle Benediktové je japonský životní způsob založen na představě všeurčující hierarchie, na níž spočívají veškeré mezilidské vztahy. Princip hierarchie určuje místo každého člověka ve společnosti a s ním spjaté povinnosti dostát svým závazkům tvoří dominantní kulturní konfiguraci japonské kultury." (Soukup, 2005). I my jsme si, po vzoru americké vlády, objednali studii o vzorcích japonské kultury u Grega Rowlanda a jeho japonských přátel-akademiků. To proto, abychom Japonce bombardovali. Spreji a kuličkovými deodoranty. 
Recent Comments