bod zlomu

Testovací post pro FB

Vložím teď obrázek a po načtení na FB přidám ještě jeden.

Tak teď druhý dodatečně přidaný

 

Končíme...a začínáme

Po několika debatách jsme se - Honza Šabach, ostatní autoři a já - rozhodli, že s blogem Bod zlomu skončíme. 

Zároveň jsme se rozhodli, že budeme psát dál a víc a líp:) a to na www.perfectcrowd.cz. Proč ta změna? Rádi bychom se soustředili na to, co nás hodně zajímá a to je hledání tvůrčích lidí, nových nápadů a myšlenek a možnost "spolutvorby". Zároveň bychom se chtěli společně věnovat skutečným projektům - v Česku, ve Východní Evropě i jinde.

Tohle říkáme na  "about perfect crowd": "Budoucnost marketingu a výzkumu trhu patří tvůrčím jednotlivcům. Perfect Crowd hledá tvůrčí lidi, kteří jsou fascinováni revolucí probíhající v marketingu, reklamě, designu a výzkumu trhu. Perfect Crowd chce těmto lidem poskytovat zajímavý obsah a dát jim prostor, aby se mohli potkávat, diskutovat, spolupracovat - a být sami sebou".

Děkujeme za to, že jste bod zlomu četli a hlavně děkujeme za Vaše názory a příspěvky do diskusí!

Já osobně jsem se díky komentářům a diskusím (on a offline) s lidmi jako jsou Tomáš Hrivňák, Honza Kremláček, Ivan Tomek, Vítek Miština, ahasver, Viktor Procházka nebo Martin Švarc získal nový pohled na mnoho věcí - a zároveň jsem nabyl optimismu: v Česku je řada velmi tvůrčích lidí, kteří působí v marketingu, reklamě a designu - čím temnější mračna se stáhnou nad zbytečnými továrnami na reklamu a továrnami na výzkum, tím víc prostoru dostanou lidi, kteří mají talent a tvář.

Doufáme, že nás budete navštěvovat na nové adrese a že se znovu zapojíte do diskuse!

    

11 lekcí designu

Příliš mnoho práce, příliš málo času psát. Tak alespoň odkaz na UK Design Council, kde publikovali kvalitativní studii  jak vedoucí společnosti na trhu užívají design v jejich businessu. Zajímavé čtení, včetně metodiky Design Councilu, podle které studii připravovali. A odkaz?

http://www.designcouncil.org.uk/en/About-Design/managingdesign/Eleven-lessons/

Rýže zdarma!

S FreeRice si zlepšíte slovní zásobu a zatímco si ji budete zlepšovat, nakrmíte hladovějící.  Brilantní a jednoduchý způsob, jak lidi přimět k tomu, aby na stránkách chvíli zůstali, pohráli si a vstřebali loga sponsorů.  A vše pro dobrou věc: win-win-win.   

Díky ahasverovi za tip.   

Make My Logo Bigger

Máte problémy s reklamu bez emocí, malým logem, zbytečným negativním prostorem a bez hvězdicových explozí? Pomoc je na cestě. S krémem Make My Logo Bigger se všech těchto neduhů snadno zbavíte.
Thanks to Matt Poor for the link.

Pár správných kreativců

Thanks to Bill Healey for the link.

Plagiátorství a informace

Autor příspěvku: Viktor Procházka

Nerad označuji kohokoliv za plagiátora. Je třeba asi říct proč.

1) V zásadě každý nápad byl, je a bude zpracován X-krát. A nemyslím si, že selektivní vyjmutí dvou nebo tří příkladů svědčí o jakémkoliv plagiátorství (nicméně nepopírám, že může).

2) Tzv. plagiátorství je (podle mého) naprosto relevantní pracovní strategie. Ať si o tom myslíme co chceme.

3) S trochou nadsázky popírá přijímání myšlenky plagiátorství kolektivní nevědomí (podobné jako bod jedna, ale z jiného úhlu) – a s tím nemohu souhlasit.

4) Nemyslím si, že kdokoliv z nás je tak fundovaný, aby mohl soudit v zásadě historické počiny, u kterých nebyl (i když se to týká například grafiky a jedinec je povoláním grafik).

5) Věřím v otevřenou společnost, která je jako společnost nebo jako každý jedinec schopna/schopen vlastního soudu - bez intervence nebo "diktátu" autorit nebo kvaziautorit. Taková společnost 2.0 chcete-li (i když je to buzzword, ale v tuto chvíli vystihující).

6) Pokud osoba X namaluje obraz Goghovským stylem je to plagiátor, protože namaloval obraz podobným stylem, s podobným motivem?

...

Určitě by se takových bodů našlo více. Každopádně to co chci říct je, že z mého úhlu pohledu bych se neodvážil vynášet soudy o tom, kdo je plagiátor a kdo ne (minimálně ne veřejně). Co je však důležitější, že termín "plagiátorství" je pro mne v dnešní době pouze přežitkem, konstruktem minulosti. Jediné co existuje je hulvátství, když někdo neuvede nebo dokonce tají zdroj inspirace.
V neposlední řadě si myslím, že kdybychom vzali portfolio kohokoliv z nás/vás, tak dříve nebo později bychom při analýze zjistili, že všichni jsme/jste tzv. plagiátoři. Nebo ne?

Viktor Procházka

Reklama prospívá vám i lidem ve vašem okolí...

Jsou marketéři produktů lepší než marketéři osvětoví?
Zdroj: On the Media

Globální etnografie všedního dne - Japonsko

“Kamakura?,“ ptal jsem se ukazoval tázavě na vlak, který přijížděl k nástupišti ve stanici uprostřed Tokya. Ptal jsem se jako idiot, ale člověk v cizí zemi má licenci k tomu, aby se choval jako idiot (V Japonsku to platí víc, na Slovensku míň).

            Japonec, kterého jsem se ptal na cestu do města Kamakura (slavného díky budhistickým klášterům a veliké soše Buddhy ze 13. století), kýval hlavou, říkal také „Kamakura“ a ukazoval na vlak, do kterého jsme potom oba nastoupili. Japonec se pak ztratil někde ve vagoně, ale za deset minut se vynořil znovu a podával mi lístek papíru. Na papíru bylo napsáno, kde a kdy přesně mám přesednout na cestě do Kamakury. Japonec strávil 10 minut tím, že pro mě na mobilu hledal spoje. 

Do Kamakury jsem jel v sobotu a v pátek a ve čtvrtek jsme v Tokyu pracovali na nové komunikační platformě pro Rexonu. Ve čtvrtek jsme revidovali syrový materiál a v pátek jsme se ten materiál snažili překládat do insightů a z těch jsme pak vybírali jeden pro reklamní brief.

            Ve čtvrtek jsme mluvili s odborníky na japonskou společnost, kulturu, módu atd. Mluvili jsme taky s „obyčejnými lidmi“ a jednou z nich byla letuška japonských aerolinek. Letuška vypadala jako dokonalá porcelánová figurka. Vyprávěla nám o tom, jak náročnými zkouškami musela projít, než se mohla stát letuškou.

            Byl jsem tam s kolegyní, Američankou, jejíž postoje a názory jsou liberální, feministické a levicové. Kolegyně naslouchala japonské letušce - se zájmem, jen kapánek nedůvěřivě.

                    „Ano, ano, chápeme to, letuška je náročné povolání,“ povídala moje americká kolegyně, „ale co z toho máte vy sama? Je to cestování?... To, že poznáváte nové země?“

            Letuška zase mluví (a zní to spíš, jako když zpívá: stoupá hlasem do výšek a pak zase padá dolů) a potom překladatelka povídá: „Já se starám o pasažéry, jsou v mé péči a mám je na starosti.“

            Americká kolegyně se trochu mračí. Opravdu jen těžko, z americké a české perspektivy, pochopit někoho, kdo je motivován povinností a službou ostatním. V Česku je to zvlášť hanba, sloužit ostatním; kdo už v Česku sloužit musí, tak prská a doufá, že se stoly zase otočí, že se služka navleče do večerních šatů své paní a na plese sluhů bude tančít s lokajem převlečeným za tajemníka strany, která to s lidmi myslí dobře. 

Letušky jsou údajně v Japonsku „role models“ a do určité míry i celebrity. Objevují se v tiskových reklamách v časopise, kde doporučují například kosmetické výrobky.

Idolem není zaneprázdněná žena, která dokáže zvítězit nad muži v krysích závodech. Idolem je letuška nebo sekretářka Keiko, která pracuje v japonském Unileveru a kterou všíchni obdivují. Keiko všechny úkoly zvládá s přirozenou lehkostí; všechno, co dělá, včetně objednávání taxíků a přípravy schůzí, je tancem.  Keiko ví, jak se klanět. Má na to školení a manuály, které se používají v Sony i v Suzuki...

Příkladem značky, která dokázala využít tradiční kódy spojené s povinností a službou, je Santori. Tahle značka zamávala trhem studeného čaje tím, že představila prémiový výrobek (čaj) zabalený v následujícím příběhu:  žena čeká na manžela, který je výrobcem čaje a který se zdržel v práci.  Žena už je trochu netrpělivá, dokonce tak, že když se manžel z práce vrátí,  nechá svou podrážděnost lehce znát.  Ovšem jen do té doby, než se napije čaje, na kterém manžel ten den pracoval. Tenhle čaj je prostě dokonalý! Manžel dostál své povinnosti,  podrážděnost manželky je pryč, oba jsou naplněni vyšším citem a zároveň mají právo oddat se sami sobě. (tahle verze reklamy je 15 vteřinová, stejně jako většina televizních reklam v Japonsku; existuje ale i 30 vteřinová verze, kde je ten příběh více rozehraný).

O Japoncích, povinnosti a plnění závazků je i kniha Ruth Benedictové Chryzantéma a meč: vzorce japonské kultury z roku 1946.  "Práce [Benedictové] vznikla do značné míry na objednávku americké vlády, která v době válečného konfliktu s Japonskem potřebovala informace, které by ji umožnily pochopit a předvídat chování Japonců v průběhu vojenských operací a po kapitulaci," píše o knize Benedictové Václav Soukup v Dějinách antropologie

"Podle Benediktové je japonský životní způsob založen na představě všeurčující hierarchie, na níž spočívají veškeré mezilidské vztahy. Princip hierarchie určuje místo každého člověka ve společnosti a s ním spjaté povinnosti dostát svým závazkům tvoří dominantní kulturní konfiguraci japonské kultury." (Soukup, 2005).

I my jsme si, po vzoru americké vlády,  objednali studii o vzorcích japonské kultury u Grega Rowlanda a jeho japonských přátel-akademiků. To proto, abychom Japonce bombardovali. Spreji a kuličkovými deodoranty.

            

<

Příběh opuštěné polévkové mísy

Autor příspěvku: Dr. Ivan Tomek

Jak už to bývá, při rekonstrukcích bytu se zjistí, že člověk má spoustu věcí, které už nepotřebuje. Docela pěkný porcelánový servis jsme zabalili a odnesli do bazaru. Prohlédli, vzali talíře, talířky, misky, slušně zaplatili, ale polévkovou mísu ne, tu nechtěli.
„To dneska nikdo nekoupí,“ poučil nás mladý majitel.
Tak to chodí.
Polévkové mísy jsou věcí minulosti.

Polévky ale ne, ty se jedí pořád, jsme v Čechách.
Společná jídla celé rodiny jsou věcí minulosti. A nejde jen o rozvodovost, ani větší rodiny nejedí spolu. Žijeme asynchronněji, fragmentují se nejen media, ale i trávení času.

Stejně tak norská firma Stokke narazila na nezájem když ve Francii chtěl prodávat Tripp Trapp, židli pro děti s nastavitelnou výší, aby mohly jíst u stolu společně s rodiči. Nordström a Ridderstrale: Funky business, Bookhouse publishing 2002)
Děti jedí ve svém světě a ve svém čase a navíc – zejména mladí lidé – jsou zvyklí dělat několik věcí současně (multitasking). Jenom jíst polévku ? Jenom se dívat na televizi ? Jenom psát úkoly? Proč, když je možné dělat několik věcí „najednou“ ?

Je to součást složitého sociálního procesu rostoucí individualizace, osobní volby z nesmírně (a místy nesmyslně) široké nabídky, kterou máme.
Dívám se na to na co já chci, poslouchám to, co já chci, ne to co někdo vysílá, vybírám si. Proč bych měl jíst to co ostatní když nechci? . Proč jíst tehdy kdy chtějí ostatní když nechci ? Není to nutné, jako dřív, protože mi to nikdo nesní, jídla je dost, nevystydne mi, strčím si je do mikrovlnky a nebo ho budu jíst studené – když sám chci.
Něco mne nebaví tak to ignoruji, zcela, ne že tomu věnuji jen mírnou pozornost. Odejdu z přednášky, z filmu, hned - pokud mne nebaví.

To není protest, to není cyničnost – hezky to vyjadřuje mladý Vorel v Gymplu, když udiveně odmítá ideu, že by tvorbou grafitti proti něčemu protestoval.

Spotřebitel, zejména mladý, si vytváří nejen vlastní jazyk, ale i vlastní sociální vazby a co je pro marketing podstatnější, vytváří si i svoje trhy. Žijí ve svých komunitách, opět obvykle ne jediné, ale několika a proti dřívějším generacím tyto komunity (kmeny, jak říkají Nordström a Ridderstrale), nejsou regionálně kompaktní. Pro naši generaci bylo normální, že většina přátel byly děti ze sousedství, okolí, pak ze základní školy, střední atd., ze zájmových kroužků, ale i ty se fyzicky scházely a pokud někdo dojížděla zdaleka, míval s tím problémy.
Dnes ne – hluboce jsem ten rozdíl pocítil, když před už dost lety hrál v Praze Shane MacGowan s Popes, opilý jako obvykle, zdravil nás slovy „Hello Germans“, nevěděl, kde je, ale zpíval skvěle. Šli jsme na něj se synem, nahráli, Jakub to vyčistil a druhý den ráno když se vrátil ze školy, pouštěl mi jiný koncert. „To je od Toma,“ povídal. „Kterého?“ No toho kuchaře z Malmö, kámoše, od tam Shane hrál před měsícem.“ Nikdy se neviděli, možná se nikdy neuvidí, ale to je jim oběma jedno – jsou kamarádi, povídají si, mění si věci a jsou v živém kontaktu.
A myslím si, že tvrdit, že jde o jiné, redukované a ne tak intenzivní přátelské vazby, je možná projev toho, že nestíháme vnímat změny a měříme postaru.

Mladí lidé nejsou ani hloupí, ani tak strašně složití, ale jsou svoji. Nemají rádi když jsou nuceni, což jsme nebyli nikdo, ale oni mají větší možnost volby a výběru a učí se jí využívat.
Musíme je v marketingu a komunikaci zaujmout, brát jako partnery, ne jako objekt. Nemají rádi prodejní tlak, méně je ovlivňuje reklama, jenom nadsázka, přehánění, vychvalování je nebere.
Pokud budeme marketing pro mladé dělat jako kdysi, zbudou nám jen ti hloupí z nich, snadno manipulovatelní, ale ty je horší udržet. A taky nebudou tak úspěšní a solventní.

Dr. Ivan Tomek